Pathfinder Praha Eleint 1387 XIV

Zápisky z pamětí Ctihodného Otce Hirama Šedorukého, opata Vznešené duše Údolního letopočtu 1497, přepsáno asp.písařem Dulbanem z Mlhavého údolí

Jak překvapeni jsme byli, když nás dohnal Aranthar a Bran – to bych od těch dvou nikdo nečekal – doufal jsem, že je v lese něco sežere, nebo alespoň pěkně dokaličí.

A jen co dorazili, už se Branovi nelíbilo, že by se měl soukat do úzké průrvy vedoucí bůhvíkam na základě pár vět přiblblého lykantropa. Myslím, že blekotal něco o lese, ale já věděl, že v Mithrendanu byly kdysi legendární zlaté žíly a a město jako takové bylo pohádkově bohaté – aspoň něco snad zůstalo ve starém městě pod zemí.

Když Elen tedy konečně vysvětlila Branovi, že *opravdu* se tam musí nacpat (a ne hledat svatyni, která je od nás patrně 150 mil skrze hustý les), byl konečně klid. Aspoň do té doby než místní vtipálek Aranthar hodil dolů kámen, aby všechno, co tam číhá, připravil na náš příchod.

Trouba.

Nejdřív tedy šel on – již tradičně volným pádem, ale některým to prostě nevysvětlíte. Měl bych se ho zeptat, zda náhodou kočky nedopadají na všechny čtyři končetiny – ne na záda s řachotem jako on.
Pak jsem se vsoukal já a za námi Elen. Hanuh na to šel od lesa - skákal po Branovi se záminkou, aby ho natlačil dolů rychleji – škoda, že jsem si to uvědomil pozdě, takhle jsem mohl kopat tomu obrovi do hlavy a tvářit se ještě uraženě, kdyby mě okřikoval.....

Dostali jsme do nějakého jeskynního systému, ale nemohl jsem určit, zda to opravdu bylo podzemí trpasličího města nebo ne. Aranthar šel na průzkum chodeb vedoucích na západ, ale daleko se nedostal – objevil 4 mrtvoly a zároveň i trojici obrovských pavouků, kteří ho slušně zřídili.
Jak jsme prozkoumávali zbytek jeskyně, došlo nám, proč pořád slyšíme šustění - v dalších obrovských prostorách západně od nás byly stovky netopýrů – a nahoře asi ve výšce 70 stop prosvítalo světlo – denní? Ne, to není možné, tak hluboko jsme nesesetoupili....

I přes pohyb myriád netopýrů jsem já, Elen i další uslyšeli známé skřehotání přicházející odněkud zleva.
Orkové.

Ale, co dělají tady, pod Mithrendanem, ve společnosti tolika lykantropů? Na další přemýšlení však nebyl čas, moc se totiž přiblížili a rozhodnul jsem se je překvapit. Bbyli chabě ozbrojeni a vyřídili jsme je rychle. Těla jsme neukrývali s tím, že není důvod - po odpočinku jsme je již nenašli, místo toho spousty stop orků v guanu a blátě jeskyně – Baldric (takovej ten krystal, co nosí Bran u sebe) však nic při hlídání nezachytil, a to jsme spali ani ne 100 stop od těch těl....Trochu mě to zneklidnilo, protože by to znamenalo, že orkové mají minimálně jednoho schopného kouzelníka...

Odignorovali jsme průchod a chodbu ve východní zdi a pokračovali dál na západ. Elen správně usoudila, že orkové určitě necestují v zásadě ve 3 a prohledávala koridor, který se táhnul daleko na západ, s nahrubo otesanými kamennými schody se vinul jako šnek a střídavě klesal a stoupal. Dokonce našla i pár primitivních pastí (a jedna z těch primitivních pastí jí málem zabila paralytický jedem, bwahaha!!!)

Nakonec jsme dospěli až k dalšímu komplexu jeskynních prostor, ale tyto již byly obývané a po chvilce naslouchání bylo jasno – orkové, nejspíše kamarádíčci mrtvol. Právě se dohadovali o něčem ohledně patroly do netopýřích jeskyní
Bran chtěl organizovat nějaké přepadení bo co. No...obr. Na ně vlítnem prostě. Hanuh se zařadil za mě a vpadli jsme tam. Jeden z dvojice se otočil na patě a utíkajíce druhým východem z místnosti dul na nějaký roh. Pozornost jsme obrátili k tomu druhému, který se však ukázal být více než schopný soupeř a jednu chvíli ten zmetek dokonce zmizel! Zapomněl ale na to, že Bran i Aranthar mají speciální schopnosti umožňující jim vysledovat neviditelného protivníka – dostal pár dalších ran, ale nakonec stejně prchnul – vypadalo to však jako přemistění, stejné jako používali ti démoni v lese u chatrče Sui´ka´nahaka.

Takže teď máme démony vypadající jako orkové, no nazdar.

To už však Hanuh hlásil, že se proti nám připravuje útočná síla složená orků a goblinů v jižní místnosti od strážnice. Nějakým způsobem jsme se seřadili u ústí chodby a pak příliš pozdě si uvědomili, že takhle nakupení představujeme výborný terč. Stejně dobře to věděl i ten kouzelník, když se objevil na konci chodby a nabídnul nám pořádnou porci blesků!

Následně se objevili gobliní kušiníci a zaplavili nás šipkam. Elen naštěstí použila vodní dělo a *odstříkla* je někam na konec chodby. To jsme však netušili, co chystá kouzelník. Vyčaroval nějakou formu žíravé mlhy, která okamžitě téměř zabila Aranthara, Brana (a později z Baldrika udělala minibaldriky).

Elen a Hanuh zůstali v chodbě s čarodějem, já a zbytek družiny se stáhnul dozadu – no stáhnul, lepší výraz je, že se Bran i Aranthar zběsile dali na úprk. Mezitím Elen byla jaksi odteleportována mágem někam k netopýřím jeskyním. Hanuh zůstal sám, to mu však nebránilo, aby se dostal až ke kouzelníkovi a pomocí pár dobře mířenách ran štítem ledu ho zprovodil ze světa.
Jakmile to viděli pohůnci v jeskyni, začal nekoordinovaný útěk, který provázel ryk, řev a dupot mnoha nohou. Hanuh se zastavil před dalším pronásledováním (protože to mohla být léčka) a společně jsme se vydali dál, hlouběji do jeskyní.

Našli jsme již jen opuštěné ohniště a obydlí orků – zvuky prozrazovaly, že se vydali východní štolou, ale zatím jsme je nepronásledovali, protože nastal čas rabovat!
Jakmile jsem to důkladně prohledal, dorazil i zbytek zbab....družinky. S Arantharem jsme vyrazili prozkoumat východní chodbu, kde zmizeli orkové, ale k našemu zděšení jsme zjistili, že se daleko nedostali. Štola končila mohutným spirálovitým schodištěm vytesaným do černého basaltu klesajícím prakticky v černočerné díře někam hluboko. Na schodišti asi 30-40 stop pod náma leželi zbytky orků a goblinů, jak válečníků, tak žen a dětí, některé roztrhány tak důkladně, že nebylo jasné, na kterou část těla se díváme. Teď mi došlo, že ten táhlý řev, který jsme slyšeli předtím, pocházel odsud. A Aranthar navíc zjistil, že dole je vytvořená kupole z magické temnoty. Opatrně jsme zalezli zpátky a nemajíce možnost zabarikádovat vchod, s respektem jsme se vzdálili.

V západní části orčího obydlí objevila Elen další průrvu ve skále a zcela věrný svojí tradici, Aranthar při šplhání dolů ukouznul a málem si zlomil vaz. Nějakým zázrakem to přežil, ale Elen měla co dělat, aby ho dostala zpátky nahoru – nakonec ho však prostě proměnila, tuším že ve švába, a takhle transportovala nahoru :D

Málem jsem neřekl, kam to vlastně spadnul – s potěšením jsem zjistil, že kameny v cele, kde jsme se octli, nesou znaky trpasličího opracování! Méně potěšující bylo zjištění, že nejsme jediní v tomto podzemí, když se Elen ukryla i s ochablým Arantharem v průrvě, aby jí to *něco* nespozorovalo. Naneštěstí to nikdo z nás neviděl, ale podle stínu bytost byla obrovská. Pomalu a potichu jsme se vrátili zpátky do orčích jeskyní a uložili se k zaslouženému odpočinku, doufaje, že další den bude moudřejší a dostaneme se dál.